Příspěvků: 1543 Bydliště: Jindřichův Hradec Založen: 24.04.07
Přidán 12/03/2008 14:16
Celý život budu vzpomínat na první setkání se Spitfirem.Ten který jsem měl pilotovat,měl poznávací označení NN-G.
Než na sebe navléknu postroj padáku, chviličku si letoun mlčky prohlížím - ušlechtilé linie trupu,motor Rolls-Royce, elegantně zakrytovaný: opravdový čistokrevník...
"You have got her for one hour.Good Luck"
Hodinu být pánem tohoto ptáka - šedesát opojných minut!
Pokouším se vzpomenout si na všechny rady svého instruktora,hlava se mi točí....
Chvěji se, když se připoutávám, upevňuji kuklu, a ještě celý omámen tou spoustou přístrojů, budíků, spínačů, rukojetí, které se tlačí jedna na druhou, včechny jako živé, a kterých se mají prsty chopit přesně a neomilně v pravém okamžiku - připravuji se na rozhodující zkoušku.
Starostlivě si opakuji "kokpit drill", mumlám sevřenými ústy posvátnou větu: Brzdy,Trim,Klapky,Zapalování,Tlak,Benzín,Podvozek,Chladič.....
Včechno je připraveno.Mechanik za mnou zavírá kryt a já jsem uvězněn v této kovové obludě, kterou mám ovládnout.
Poslední pohled.
"All clear? Contakt!"
Tisknu páčky a knoflíky startéru.Vrtule se začíná pomalu točita a najednou se rozběhne motor s hromovým řevem.Výfuky chrlí dlouhé modré plameny obalené černým kouřem a letadlo se začíná chvět jako kotel pod tlakem.
Klíny jsou odstraněny, otvírám naplno chladič,protože tyhle motory chlazené kapalinou se velmi rychle přehřejí - a opatrně pojíždím až k vzletové dráze, zametené sněhovými pluhy, celé černé, krásně rovné, uprostřed běloskvoucího terénu.
Kontrolní věž mi dává radiem povolení ke startu.....
Srdce mi bije div se nerozskočí.Polknu slinu, snížím si sedačku a zpocenou rukou opatrně otvírám plyn.
Okamžitě jako by mě uchopila větrná smršť.Zlomky dobrých rad mi přicházejí na mysl....
"Dont stick the nose too much forward!"
Obrovská vrtule předemnou, absorbující celou sílu motoru, a jenom malá mezera mezi spodkem kotouče, v němž sviští, a rozjezdovou drahou...
Bázlivě posunuji páku dopředu a s mocným trhnutím, které mě přiráží na opěradlo sedačky, Spitfire sebou hne, zrychluje, zrychluje, zatím co letiště utíká čím dál tím rychleji dozadu,dozadu.....
Několikrát zběsile sešlápnu pedál a vezmu tak letounu chuť točit se kolem kolmé osy.
Bezděky jsem zatajil dech:najednou jako zázrakem jsem ve vzduchu.Železnice pode mnou se míhá jako dlouhý paprsek.Stromy,domy pozbývají za mnou zřetelných tvarů,vnímám je jakou velkou rozmazanou skvrnu...
Rychle zatáhnu podvozek,uzavřu kryt kabiny a chladič, uberu plyn a přepnu vrtuli na cestovní rychlost.
Uf! Kapky potu mi stékají po spáncích.Ale mé nohy a ruce reagují instinktivně jako páky dobře seřízeného automatu.Dlouhé měsíce odříkání a usilovného tréningu připravily mé svaly a reflexy na tuto vítěznou chvíli.
Řízení mi působí nyvýslovnou rozkoš.Sebemenší dotyk ruky nebo nohy stačí, aby se stroj vymrštil k nebi jako šíp....
Panebože kdepak to jsem?
Rychlost je taková, že za několik vteřin, které zatím uplynuly, mě to odneslo nějakých deset kilometrů od letiště.Černá vzletová dráha vypadá na obzoru už jen jako úzká dlouhá šmouha.
Bojácně si zkouším otáčku, vracím se nad letiště a obracím se nějdřív nalevo, pak napravo.Jemně zatáhnu pákou a v okamžiku jsem ve výši tří tisíc metrů!
Minutu za minutou mě rychlost opájí a dodává mi odvahy.Ručička na budíku se posune několik centimetrů a motor se rozběhne na plné otáčky.
Rozhodl jsem se zkusit let střemhlav.Jemně tlačím na páku - 550,600,650 km v hodině...Zdá se jako by se mi země řítila vstříc v šíleném letu.Vyděšen tou rychlostí, instinktivně zatáhnu za páku a v tom okamžiku jako by mi někdo vrazil hlavu mezi ramena, olověná tíha jako by se mi svezla na páteř a srazila mě do sedadla.Zatmí se mi před očima.
Jako když ocelová koule odskočí od mramorové desky, Spitfire se odrazil od pružného vzduchu a rovně jako svíce se vymrštil do nebes.
Sotva jsem se poněkud vzpamatoval z účinku odstředivé síly, spěchám přiškrtit plyn, protože pociťuji nedostatek kyslíku a stroj pokračuje ve vzestupném letu...
V rádiu slyším kontroĺní věž, ktará mi dává příkaz k návratu.Podívám se na hodinky - panebože, vždyť už je to hodina!Zdá se mi jako by se tohle všechno událo v několika vteřinách!
Teď tedy je nutno přistát.
Otvírám naplno chladič,zavírám plyn, přepínám vrtuli na pomalý chod, otvírám kryt, zvedám sedačku a nasazuji na přistání.
Znovu začínám dostávat trému.Obrovský motor přede mnou se svými širokými výfuky mně překrývá celou přistávací dráhu.S oslepenýma očima, s hlavou vtaženou dovnitř kabiny, abych se uchránil před strašlivým tlakem vzduchu, jsem zajatcem svého uzoučkého prostoru.
Spouštím podvozek a otvírám klapky.Přistávací dráha se blíži fantastickou rychlostí.Za celý svět nedokážu poctivě přistát.Zdá se mi, jako by se letiště v jednom okamžiku zužovalo a zároveň mi letělo vstříc....Zatáhnu za páku,zatáhnu jako zoufalec, letoun dopadne na pevnou půdu s velkým kovovým nárazem, který rozechvěje celý trup...a už cítím, jak neobratně pojíždí po dráze.Zatáhnu za brzdu a Spitfire se zastaví na konci dráhy.
Otřesy dobíhajícího motoru mi připomínají jak se chvějí boky koně, schváceného po dlouhém běhu...
Můj instruktor vyskakuje na křídlo, pomáhá mi sundat padák, směje se, když vidí jak jsem bledý a utrmácen.
"Good show - you see,nothing to worry abaut!"
Jenom kdyby věděl jak jsem pyšný!Konečně jsem pilotoval Spitfire!Jak se mi líbí,je jako živý!Mistrovské dílo půvabu a síly, i tak, jak ho vidím teď, když odpočívá klidný a nehybný.
Něžně, jako bych hladil dívčí tvář, přejíždím rukou po jeho aluminiových křídlech, chladných a lesklých jako zrcadlo, po křídlech, která mě nesla...
Vracím se do baráku, padák na zádech, ale co chvíli se otáčím a začínám snít o dni, kdy budu mít u třistadesáté Spitfire sám pro sebe, kdy ho povedu do boje...V objetí jeho uzoučké kabiny bude celý můj svět.Budu ho mít rád jako věrného přítele...
:sm58: 
