Zdravím, dovoluji si založit nové vlákno se story, kterou budu postupně rozšiřovat. Doufám, že se setká s úspěchem. Viděl bych to na postupné rozšiřování každých 14 dní . Takové to povídání pro dlouhé dny v práci k rannímu šálku čaje Earl Grey
----- Prosím pěkně, nic nevpisujte -----
Vaše komentáře rád uvítám přes PM, případně přes ICQ
Prolog:
Tak jsem se rozhodl, že budu psát tak trochu kraťoučkou story o mém postupu v 310. stíhací peruti. Doufám, že se to bude líbit. Když ne, tak to nebudu zveřejňovat, ale psát budu dál .
Kapitola 1:
Tak a je to tady. Po mém odchodu do Anglie, po té dlouhé cestě, kdy jsem šel pěšky, jel autem i lodí jsem konečně spatřil ony bájné bílé útesy kolem Doveru. Říkal jsem si, co asi dělají doma. Jaké potíže jsem jim to vlastně způsobil? Snad bude všechno dobrý, musí! Vždyť jdu přece chránit naší zemi! Dělám to pro ně. Samozřejmě, že by bylo snažší sedět doma a topit se ve smutku. Nicméně, moje čest mi něco takového zakazuje.
Neutíkám sám, jsou se mnou ještě věrný kamarád Lukáš “Carry” Mrkvička. Oba už máme něco za sebou v letadlech Československé armády. Oba jsme mladí, svobodní a bez závazků. A když začali v rádiu hlásit, že do Československa vnikli nacisti, tak nam oběma bylo jasné, že to nemůžeme nechat jen tak. Rozkaz jsme splnili do puntíku. Ten den jsme zrovna neměli službu, takže jsme jen hodili uniformy do kouta a se slzami v očích balili všechny věci. Mluvili jsme o tom už dříve, když situace v naší republice nebyla zrovna růžová, ale nikdo z nás nečekal, že se to opravdu stane. Nicméně, stalo se.
S Carrym jsme měli domluvený sraz v případě nouze kus za Chomutovem. Když jsme byli na střední škole, měli jsme tam zřízeného cosi, čemu jsme říkali doupě. Stará pohovka z tátovy garáže, stůl a několik židlí. Tohle místo bylo přístupné opravdu jen nejlepším kamarádům.
Oba jsme dorazili takřka stejně. Carry tam byl o fous dříve, poznal jsem to podle délky cigarety, kterou kouřil. A také podle toho, že měl pod sebou již 4 nedopalky . Vypadal sklesle, měl slzy v očích. Však ani já na tom nebyl nejlépe. S pláčem na krajíčku jsme se pozdravili a začali vymýšlet plán, jak to vlastně uděláme. Vlastně je to právě Carry, koho napadlo, že pojedeme do Anglie. Neboť se tam odstěhoval jeho děda. Z dopisů věděl, že je to krásná země. Nic lepšího mne nenapadlo a musím říct, že teď jsem za to i rád.
Kapitola 2:
8.října roku 1938 jsem tedy opustil svou vlast spolu s nejlepším kamarádem a s žádnými vyhlídkami. Do Doveru jsme dorazili o 2 dny později. Poprvé jsme se zde setkali s typickým Anglickým počasím. Jak jinak, pršelo. Lilo jako z konve. Podíval jsem se na Carryho a ten prohlásil, že za to nemůže. To nám oběma malinko zvedlo náladu, alespoň trochu. Zasmáli jsme se na chviličku nad vtipností dané situace, ale pak nás zase oba popadl smutek. Smutek nad tím co se stalo. Nad tou hrůzou.
Celníci v Doveru byli celkem přívětiví. Když jsme řekli, že jsme z Československa, evidentně věděli, o co se jedná. Proto nás ani dlouho nezdržovali a přáli nám štěstí.
Vyšli jsme branami do Anglie. Do toho nového, námi dosud nepoznaného světa. Jsme tady zahlásil jsem a zhluboka jsem nadechl ten vlhký vzduch. Byl jiný, než u nás.
Jak jsme tam tak stáli, na kost promočení, zjistili jsme, že nikdo z nás vlastně neví, co bude dál. Z Doveru do Chesterfieldu, kde bydlel Carryho děda, to je pěkná dálka. Nějakých 370 kilometrů. Z mapy jsme zjistili, že nejlepší bude vzít to přes Londýn. Alespoň se tam podíváme. Z jízdního řádu jsme zjistili, že autobus do Londýna nám jede za 40 minut. Už jsme oba unavení, tak jsme se domluvili, že zajdeme někam na něco k snědku a k pití. Po cestování jsme byli vyhladovělí, jak vlci. Všechny řízky od přítelkyň a maminek už dávno došly, takže jsme vlastně už asi 14 hodin nic nejedli. Hned vedle celnice se nacházela pěkná hospůdka jménem „Fiesty Goat“. Ta nám přišla vhod. Neznaje Britskou kuchyni jsme si nechali doporučit typické anglické jídlo - Rybu s lupínky (fish & chips). Očekávaje jakousi pečenou rybu s opékaným bramborem. Když nám donesli jídlo, oba jsme se zděsili. Po všech těch řízcích zase řízek? Ironie osudu si s náma hraje. Oba jsme se tomu zasmáli a jídlo snědli. Musím říct, že by mne nikdy nenapadlo dát si na brambory ocet, ale budiž. Hlad je nejlepší kuchař. Jídlo jsme zapíjeli pintou britského piva, mimochodem velmi dobrého. Nakonec jsme ve spěchu zaplatili a utíkali na autobus. Dorazili jsme právě včas. Carry mi koupil lístek do Londýna a já jsem zatím dával naší bagáž do nákladového prostoru. Pak jsme si sedli do zadní části autobusu. Každý na jedno dvousedadlo a téměř okamžitě jsme usnuli.