Ne, bitky ve dvojce jsou rytmičtější, plynulejší, na hraní rozhodně příjemnější, a jelikož mě dialogy oceli zkrátka bavily, přiznám se, že byl můj Jindra nakonec přeci jen o fous větší násilník, než jsem původně plánoval. Potěšily mě také drobné novinky, třeba možnost vyrazit zbraň z ruky či se vyhecovat (a zvednout si statistiky) bojovým pokřikem. Mordování jde obzvlášť od ruky, když si člověk předtím pěkně z plných plic zařve, to dá rozum.

A vrah-alchymista řeší problém s možná největší elegancí: Jak zlověstný stín se přikrade ke kotlíku, otráví jídlo a počká.

Na pozadí opět funguje RPG systém – nezkušený špeh se prozradí snadno, zběhlý vrahoun skoro není vidět. A máme také mimochodem čest se snad první hrou, kde je potřeba si dát pozor na tři smysly nepřátel, tedy nejen zrak a sluch. Když to totiž přeženete s přírodním životem bez koupele a do plížení se pustíte obklopeni odérem schopným zpřehýbat železný plát, nepřátelé vás regulérně mohou také ucítit. Prostě se otočí za smradem a tichá mise je v kopru. Což je, nemůžu si pomoct, naprostá pecka. Vtípek „cítil jsem ho dřív, než viděl“ najednou nabírá úplně nový rozměr.