14. - 16. července 1940 se na leteckou stanici Cosford přesunula skupina československých letců z Francie, kteří v československé armádě sloužili u bombardovacích útvarů. Tato skupina vytvořila jádro nově zformované No 311 "Czechoslovak" squadron. Tato squadrona spadala pod velitelství No. 3 Group Bomber Command. Školení československých příslušníků No. 311 squadron trvalo mnohem déle než v případě stíhačů a to hned z několika důvodů. Bombardovací letci neměli zkušenosti z Francie - až na výjimky - a také výcvik bombardovací posádky je náročnější na sehranost jednotlivých členů. Navíc anglická letecká technika se dost lišila jak od československé tak i francouzské.
Jednotka se přeškolovala na letouny Vickers Wellington Mk.IA a Mk.IC. 10. září mohla menší skupina posádek zahájit bombardování německých a francouzských měst a továren . 16. září se část A Flightu přesunula na letiště East Wretham, kam se poté přemisťovaly vycvičené posádky z Honingtonu, kde sídlil velitelský Flight, operační štáb a dílenský oddíl No. 311 squadron. Do 26. dubna 1942 jednotka prováděla nálety na německá, nizozemská, belgická a francouzská města v rámci velitelství Bomber Command. 28. - 30. dubna 1942 se jednotka přemístila do Aldergrove v Severním Irsku. Tím přešla pod velitelství Coastal Command, protože ztráty squadrony se jen velmi těžko nahrazovaly. Na této základně se jednotka zaučovala novému "řemeslu". Její novou náplní činnosti se mělo stát vyhledávání německých ponorek a hladinových plavidel.
10. - 12. června se jednotka přestěhovala na novou základnu Talbenny ve Wallesu. Dostala se do podřízenosti No. 19 Group Coastal Command a měla provádět hlídkové lety nad Biskajským zálivem. Na přelomu let 1942/1943 byla jednotka vyhodnocena jako nejúspěšnější squadrona Coastal Command. V březnu 1943 byla doplněna výzbroj jednotky a k Wellingtonům Mk.IC přibyly letouny Wellington Mk.X. 25. - 27. května 1943 se No. 311 squadron přemístila na letiště Beaulieu, kde obdržela stroje Liberator GR Mk.III a Mk.IIIA. 21. srpna byla jednotka uznána za plně bojeschopnou a opět se pustila do hlídkování nad širým mořem. 22. - 23. února 1944 byla jednotka převelena na základnu Predannack v rámci No. 19 Group Coastal Command. 7. - 9. srpna 1944 se squadrona naposledy stěhovala na základnu Tain ve Skotsku. Jejím operačním prostorem se stalo Baltské moře a moře u norských břehů. Činnost ukončila až 4. června 1945. Ale pouze operacni, v ramci Transport Command pendluje 311. az do 15.2. 1946 mezi CSR a Britanii.
U Bomber Command 311. naletala 5 192 hodin behem 1011 operacnich startu, shodila 1 218 375 kg tristivych a 92 925 kg zapalnych bomb. U Coastal Command uskutecnila 2 102 operacnich startu s naletem 21 527 hodin. 311. byly pripsany 4 potvrzene plus 3 pravdepodobne sestrely. 35 utoku na ponorky a 4 na hladinova plavidla.
Jeste jsem nalezl neco docela zajimaveho o zacatcich v roce 1940:
It has to be admitted that, at this sensitive time, relations between the Czechs and the British were not always of the best. Munich was still fresh in Czech minds and the British were seen by some to have failed to stand by Czechoslovakia. More generally, the Czech fliers had by now developed something of a detached, rather cynical, even a little superior attitude characterised by the Czech maxim Všecko známe,všude jsme byli (We have been everywhere we know everything). But this feeling soon passed and any doubts about Britain's commitment to the war effort totally evaporated.
Protentokrate neco o borcich, kteri bali tak dobri na nebi, jako jsme my
JAN ROMAN IRVING
Generalmajor v.v. , pilot 311. bombardovaci perute s nejvyssim naletem operacnich hodin 1024 (celkove 1125).
Jako vetsina vojenskych letcu z povolani prosel klasickym koleckem. Pocatecni vycvik absolvoval na skole pro odborny dorost letectva pri Vojenskem leteckem ucilisti v Prostejove (proslule VLU). Vycvik ukoncil jako pilot dvoumistnych letounu a po preveleni na letiste Kbely letal na pozorovacim letounu Letov S-328 a dosahl na hodnost rotneho deleslouziciho. http://cs.wikipedia.org/wiki/Letov_%C5%A0-328
Kratce po okupaci opustil Protektorat a pres stale fungujici konzulat CSR v Krakove se dostal lodi do Francie, kde musel, ostatne jako vsichni cechoslovaci, vstoupit do cizinecke legie, nebot Francie nemohla v dobe miru prijimat do sve armady cizince. Po vypuknuti valky byli vsak vsichni letci okamzite odeslani ze sev. Afriky odeslani zpet do Evropy k dalsimu vycviku ci preskoleni . Ackoli se hlasil ke stihacum, byl zarazen k bombardakum a jako jeden z mala cs. pilotu i zarazen k bojove jednotce vyzbrojene letouny MB-210 a Amiot 351. http://en.wikipedia.org/wiki/Bloch_MB.210 http://en.wikipedia.org/wiki/Amiot_354
A prave na Amiotu 351 podnikl na sklonku bitvy o Francii trosku husarsky kousek. Ac puvodne se svym strojem startoval smer Anglie, kvuli spatnemu pocasi a nedostatecne predletove priprave se rozhodl zrejme az ve vzduchu otocit letoun a letet do Jugoslavie, kde pristal v Zahrebu. Protoze o tom ale nikdo nevedel, byl zahy pohresovan. Nakonec pres Blizky Vychod a kolem cele Afriky odplul do Anglie, kde byl v kvetnu 1941 prijat do RAF. Na podzim byl pak prevelen k 311. peruti, ktera od kvetna 1942 leta uz pouze jako soucast Coastal Command. Nasledne prodelal vycvik na 1. pilota a kapitana a na jare 1942 se vratil do 311.
V nasledujicich 2 letech naletal 2 operacni turnusy - 95 operacnich letu a vyse zmineny pocet operacnich hodin. Zaznamenal nejvyssi pocet - 8 - utoku na ponorky ale ani jednu z nich nepotopil. Presto byl povazovan za vynikajiciho pilota. V RAF dosahl hodnosti Flying Officer a v cs. letectvu hodnost porucika. Po ukonceni operacni cinnosti byl odeslan k 111. OTU na Bahamach. kde skolil nove posadky pro 311. a proslul svymi neortodoxnimi kousky: proslul svým bravurním ovládáním Liberatoru a předváděl, co vše s ním dokáže. Například aby své žáky přesvědčil o spolehlivosti toho čtyřmotorového obra, v určité výšce jim postupně předváděl let s vypnutým jedním motorem, s vypnutými dvěma motory a nakonec vypnul i třetí motor. Všichni na palubě se chvěli hrůzou a čekali, co bude dál. Let s jedním motorem se dal za určitých podmínek zvládnout, muselo se však naprosto přesně vědět, jak si počínat. Pak Irving zase motory postupně nahodil a osádka úlevně vydechla.
Jeho specialitou byly i únikové akce před útočícími stíhači. Tehdy s Liberatorem dělal skoro akrobacii. Jednou - bylo to 8. února 1945 - se na něj sesypala celá smečka rychlých a mrštných Mustangů, které na jeho stroj útočily fotokulomety. Ačkoli napadený Liberator sténal pod Irvingovými prudkými únikovými manévry, Američanům se nezdařil ani jeden zásah.
Zivot instruktora si jeste spestril nekolika bojovymi lety proti ponorkam v Mexickem zalivu a dosahl tak vyse uvedeneho poctu operacnich hodin.
Po valce nastoupil jako pilot u CSA odkud byl odejit z politickych duvodu v roce 1951. V roce 1956 byl nakonec zatcen, ale pro nedostatek dukazu brzy propusten. V 60. letech se dockal rehabilitace a opet nastoupil k CSA, kde lital az do duchodu.
Je drzitelem mnoha britskych, francouzskych, polskych a take cs. vyznamenani. V devadesatych letech povysen nejprve na plukovnika pak genmjr. . Stal se predsedou Svazu letcu CSFR (1990-1996). Zemrel v Praze v roce 1997 ve veku 82 let.
Na dnešek připadá takové smutné jubileum 311. perutě, tak trochu
přispěju do tohoto historického vlákna.
16.10.1940 úterý
Po 36 dnech operační činnosti 311. perutě přichází "Černý den"
Za cíl náletu jsou určeny Brémy, jejich naftové nádr?e.
K náletu jsou připraveny čtyři Welingtony:
KX-K kap. Šnajdr
KX-H kap. Veselý
KX-T por. Landa
KX-W kap. Janoušek
Jako první odstartoval v 18:30 KX-K a jako poslední KX-T v 18:50
Jak jednotlivé osádky dopadly?
KX-T nachází cíl první a po úspěšném odhození míří přímým kursem domů.
Nad severním mořem jsou napadeni Bf-110, pilotovanou veteránem legie Condor, kapitánem Beckerem. Po následném, asi desetiminutovém souboji opouští posádka hořící neovladatelný welington u holandského pobřeží.
Lehce zraněný por. Becker s poškozeným strojem přistává.
por. Landa - 1.pilot - zahynul
srg. Novotný-2.pilot - po čtyřech dnech na útěku zajat
srg. Šesták-zad. střelec - zraněn,zajat
por. Jarošek-navigátor - zahynul
srg. Klimt-telegrafista - zahynul
srg. Jirsák-př. střelec - zahynul
KX-W, z neznámých důvodů bombarduje loděnici v Kielu. Ve 23:40 v
pořádku přistává doma.
KX-K, úspěšně bombardují cíl. Při cestě zpět dochází k poruše na
radiostanici. Do 3:15 krouží nad nízkou oblačností nad Britskými
ostrovy, potom opouští letadlo na padácích.
por. Vejražka-telegrafista - omylem zastřelen domobranou ve větvích
stromu, kde po seskoku uváznul.
KX-H, úspěšně bombardují cíl. Také u nich dochází k poruše
radiostanice. Kolem půlnoci sestupují pod mraky aby signálním světlem vyslali SOS. Po desetiminutovém kroužení v malé výšce za minimální viditelnosti vlétávají do balónové baráže nad Londýnem. Silné ocelové lano jim odřízlo pravé křídlo a welington dopadl na zem.
kap. Veselý-1.pilot - zahynul
por. Slabý -2.pilot - zahynul
por. Matoušek-telegrafista - zahynul
srg. Zapletal-navigátor - zahynul
srg. Albrecht-př. střelec - zahynul
por. Truhlář-zad. střelec - utrpěl těžké popáleniny. S nasazením života ho členové domobrany vyprostili z hořícího letounu.
Během jediného operačního úkolu tak 311tka přišla o třetinu svých
posádek. Na návrh velitele Pickarda měla být peruť okamžitě stažena z operační činnosti. Naši letci si však postavili hlavu a hned po pohřbu Veselého posádky, bez souhlasu vyššího velení, provedli úspěšný nálet na opravárenské doky v Hamburku. Po tomto činu byla
peruť opět prohlášená bojeschopnou.
Čest jejich památce. Zdroj: Petr Radosta - Noci nad Německem Do elektronické podoby převedl: 311_Liboch
310. československá stíhací peruť byla první, zřejmě nejslavnější a určitě nejúspěšnější naší stíhací jednotkou v řadách RAF během II. světové války. Její jádro bylo zformováno dne 10. 7. 1940 v karanténním táboře Innsworth Lane u Gloucestru a o dva dny později její personál, evakuovaný před nedávnem z poražené Francie, přijel na svou první válečnou základnu, letiště Duxford v hrabství Cambridgeshire v operační oblasti 12. skupiny Fighter Command RAF. Pro počáteční období byla velitelská místa zdvojena: jednotce velel S/Ldr A. Hess, kterého za britskou stranu dubloval S/Ldr G.D.M. Blackwood. Od 19. 7. 1940 byla peruť vyzbrojována stíhačkami Hawker Hurricane Mk. I, na nichž pod vedením britských instruktorů neprodleně zahájila výcvik. Valná část jednotky jej ukončila již 17. 8., kdy byla prohlášena za bojeschopnou. Zanedlouho je vržena do prudkých vzdušných bojů na jihu Anglie, které si později vysloužily název "Bitva o Británii". "Třistadesítka" si v ní vydobyla nehynoucí slávu a v tomto období také dosáhla většiny svých vzdušných vítězství.
Svůj první boj nad Anglií vybojovala 26. 8. 1940, kdy se poblíž Clactonu utkala se skupinou Dornierů Do 17 eskortovaných stíhacími Messerschmitty Bf 109 a Bf 110. Cílem německého svazu bylo letiště Hornchurch. V prudkém boji piloti sestřelili dva Do 17 od útvaru III./KG 2 a jeden Bf 110 od III./ZG 26. Vlastní ztráty činily dva Hurricany zničené a dva poškozené; dva piloti utrpěli zranění.
I v následujících týdnech se aktivně zapojovala do tvrdých vzdušných utkání nad jižní Anglií a odnášela si další vítězství. 31. 8. 1940 se poblíž Hornchurche utkala se svazem Do 17 od II./KG 3 doprovázených stíhacími Bf 109. Po boji jí byly přiznány čtyři sestřely Do 17 a dva Bf 109 při ztrátě dvou Hurricanů. V jednom z nich našel smrt P/O J. Štěrbáček, který se stal prvním čs. letcem padlým ve službách RAF. 3. 9. peruť opět napadla svaz Do 17 od útvaru KG 2 krytý silnou skupinou Bf 110 ZG 2 a ZG 26 a směřující k letišti North Weald. Při ztrátě jednoho stroje a jednoho zraněného pilota bylo peruti přiznáno pět sestřelů Bf 110 od I./ZG 2 a jeden Do-17.
V té době začala operovat ve svazku prvního experimentálního stíhacího wingu, nazývaného podle jeho velitele S/Ldr D.R.S. Badera jako Bader Wing (případně Big Wing, 12 Group Wing či Duxford Wing). Útvar byl z počátku tvořen perutěmi č.242, 310 a 19, k nim se zanedlouho přidaly ještě perutě č.302 a 611. Ve svazku wingu zasáhla 310. peruť 7.9. do boje v průběhu prvního velkého denního náletu Luftwaffe na Londýn. Při vlastních ztrátách jednoho zničeného a jednoho poškozeného stroje a jednoho těžce zraněného pilota ji Fighter Command přiznalo sestřelení čtyř Bf 110, jednoho He 111 a jednoho Bf 109. O dva dny později zasáhla proti dalšímu náletu na Londýn, přičemž dva její piloti sestřelili dva Bf 110, jeden He 111 a jeden Do 17. Sami ztratili tři stroje a jednoho pilota. Nemalou měrou se podílela i na rozbití dvou silných německých výprav nad Londýnem onoho historického 15. září 1940, které je dodnes oslavováno jako "The Battle of Britain Day". Přiznané skóre z obou bojů činilo šest Do 17 a dva He 111. Dva piloti byli sestřeleni stíhacími Bf 109 od Stab./JG 26, ale oba se stačili spasit na padácích. Tři dny na to peruť spolu s wingem zadržela další německou výpravu a bez jediné vlastní ztráty jí bylo přiznáno šest sestřelených Do 17. Zářijové boje uzavřelo utkání s Bf 109 nad Canterbury s nerozhodným výsledkem 1:1. Stalo se tak 27. 9. 1940. Od srpna až do konce října 1940, kdy podle britských historiků skončila bitva o Británii, vykonali piloti perutě 938 bojových startů a nalétali 971 operačních hodin. Přiznané skóre činilo 40 a ½ sestřelů jistých, 11 pravděpodobných a 6 poškozených strojů Luftwaffe. Za totéž období musela peruť odepsat 14 Hurricanů zničených a 12 poškozených. Čtyři piloti zahynuli a osm utrpělo zranění. Nicméně i poté boje nad Anglií pokračovaly. K poslednímu většímu utkání v roce 1940 se dostala 5. 11., kdy byla poblíž Canterbury neočekávaně překvapena skupinou Bf 109 od III./JG 26. Aniž se piloti dostali ke střelbě, překvapivému útoku padly za oběť čtyři její Hurricany. Ke ztrátám na životech však nedošlo.
V zimě 1940/1941 aktivita Luftwaffe pro nepřízeň počasí poněkud polevila. Němci útočili převážně v noci, a proto se i 310. peruť při nedostatku speciálních nočních stíhacích jednotek zapojila do nočních akcí "Fighter Night". V této činnosti pokračovala bez výraznějších úspěchů až do poloviny roku 1941. V té době již v čele jednotky stál S/Ldr F. Weber (od 28.2.1941), kterého za britskou stranu od 1.1.1941 zastupoval nový britský velitel S/Ldr J. J. Jefferies-Latimer, DFC. V březnu 1941 začala vyměňovat starší Hurricany Mk. I za stroje novější verze Mk. IIA.
26. 6. 1941 se z Duxfordu přesunula na základnu Martlesham Heath v Suffolku na východoanglickém pobřeží, kde se jejím denním chlebem staly především "Conwoy Patrols". Od 7. 7. téhož roku, kdy odešel její britský spoluvelitel, byla až do konce války plně pod československým velením. V Martlesham Heath nesetrvala 310. peruť příliš dlouho, neboť již ve dnech 18. - 20. 7. 1941 došlo k jejímu přesunu do Skotska, kde měla odpočívat a přezbrojit se na modernější a výkonnější stroje Supermarine Spitfire. Jejím novým působištěm se stalo letiště Dyce v hrabství Aberdeen-shire. Současně je část perutě detašována na letiště Montrose. Od 21. 10. 1941 začala být z Hurricanů přezbrojována na Spitfiry Mk. IIA, které byly záhy staženy, a od 15. 11. 1941 je začala nahrazovat verzí Mk. VB. Ke kompletnímu přezbrojení došlo 31. 12. 1941 a jednotka zahájila dlouhý přesun zpět na jih Anglie. Přemístila se do Perranporthu v hrabství Cornwall v operační oblasti 10. skupiny Fighter Command. V zimě 1941/1942 odtud prováděla především "Convoy Patrols", kryla návraty fotoprůzkumných Spitfirů, vracejících se ze snímkování přístavu Brest a sporadicky podnikal akce "Roadstead" (útoky na námořní cíle) v oblasti Bretaně. Dnem 7. 4. 1942 se novým velitelem jednotky stal S/Ldr F. Doležal, DFC. Jediného potvrzeného sestřelu na tomto působišti dosáhla 310. peruť 28. 4. 1942, kdy dva její piloti sestřelili nad Bristolským zálivem průzkumný Ju 88 od útvaru 3.(F)/123.
V rámci zformování československého stíhacího wingu (složeného z čs. perutí č. 310, 312 a 313) se 310. peruť přesunula 7. 5. 1942 na základnu Exeter v Devonu. Odtud také první oficiální název útvaru - Exeter (Czechoslovak) Wing. Od té doby - s výjimkou kratších přestávek - operoval peruť společně s ostatními čs. stíhacími jednotkami. Hlavní operační náplní wingu se staly doprovody Bostonů, Whirlwindů a Hurrybomberů na cíle v Bretani (operace Circus, Ramrod a Roadstead); později se partnery čs. stíhačů staly i Ventury, Fortressy, Liberatory a Mitchelly. V menší míře jednotka prováděla též hloubkové útoky na pozemní cíle - akce Rhubarb. Jednotlivé perutě se střídaly v držení pohotovosti na pobřežním letišti Bold Head.
První větší utkání (se skupinou Fw 190 od III./JG 2) v novém působišti absolvovala 310. peruť již 5. 6. 1942 při doprovodu Bostonů nad letiště Morlaix. Pět dní poté poskytla ochranu Bostonům směřujícím na základnu v Lannionu, přičemž došlo k ostré šarvátce s útočícími Fw 190 od I. a III./JG 2. Bez vlastních ztrát jí byly přiznány tři sestřely Fw 190. 23. 6. opět doprovázela Bostony nad Morlaix a ohlásila sestřel dalšího stroje tohoto typu (od III./JG 2). Jeden její pilot byl sestřelen jiným FW 190 od III./JG 2, jehož pilot však omylem přistál na britské půdě.
Kromě útočných akcí se jednotka věnovala rovněž hlídkovým letům nad konvoji a ve dnech 16. 6. a 12. 7. 1942 její piloti přitom sestřelili dva Ju 88 od 3.(F)/123. Od 19. 7. téhož roku začala dosavadní výzbroj v podobě Spitfirů Mk. VB doplňovat též verzí Mk.VC.
Svou největší akci roku 1942 absolvovala 19. 8., když se spolu s 312. perutí z Redhillu podílela na operaci "Jubilee", kombinovaném nájezdu na francouzské přístavní město Dieppe. Toho dne provedla celkem tři akce, svedla řadu úspěšných soubojů a neztratila ani jeden stroj. 28. 8. její velitel ve spolupráci s velitelem čs. wingu sestřelil v Exmoughu průzkumný Bf 109 pocházející od jednotky 1.(F)/123.
I v dalších měsících podnikala 310. peruť v rámci čs. wingu útočné operace nad severozápadní Francií, ale vzhledem k zastarávající výzbroji Spitfirů Mk.VB/VC se nedokázala více prosazovat proti stále novějším verzím Fw 190 od útvaru JG 2 "Richthofen". Například 29. 1. 1943 doprovázela s wingem Bostony nad viadukt v Morlaix a z utkání s Fw 190 od III./JG 2 ohlásila dva sestřely. Zaplatila za to ztrátou dvou strojů i s piloty. 27. 2. téhož roku, při doprovodu Fortressů a Liberatorů nad Brest, se nevrátily další dva stroje, aniž peruť způsobila útočícímu útvaru III./JG 2 nějaké ztráty. V té době (od 15. 1.) již v čele jednotky stál S/Ldr E. Foit, DFC.
V důsledku velkých ztrát, únavy a nedostatku záloh musel být wing v červnu 1943 odsunut na operační odpočinek do Skotska. 310. peruť v rámci tohoto opatření vyměnila letiště Exeter za letiště Castletown v hrabství Caithness. Určitou dobu její část držela také hotovosti na letišti Sumburgh na Shetlandech. Tam tento detašmán operoval s výškovými Spitfiry HF.Mk.VI. které vzlétaly proti strojům Luftwaffe, provádějící fotoprůzkum zátoky Scapa Flow, kde kotvila Home Fleet. K utkání s těmito protivníky však nedošlo.
K útočným akcím na jihu se peruť vrátila (opět se Spitfiry Mk.VB/VC) na podzim 1943, když se 21. 9. 1943 přesunula na základnu Ibsley v Hampshiru. V rámci wingu s 312. a 313. perutí odtud doprovázela Maraudery, Mitchelly, Bostony, Havocy a Mosquita od 9. USAAF a 2. TAF nad cíle ve Francii. Šlo hlavně o útoky na letiště a přístavy. Již 24. 9. 1943 Ibsley (Czechoslovak) Wing doprovázel nad letiště Poulmic-Lanvéoc svaz Mitchellů a nad Brestem se utkal se skupinou dvoumotorových Bf 110 od útvaru II./ZG 1. Velitel letky "B" 310. perutě sice jednoho z protivníků ve spolupráci s dalším pilotem sestřelil, ale sám to zaplatil životem.
Dnem 8. 11. 1943 nastala další etapa její činnosti. Čs. wing byl totiž zařazen do příprav na plánovanou invazi do západní Evropy. Dnem 7. 1. 1944 byl jako 134. čs. Airfield (později 134. čs. wing) zařazen do sestavy 84. skupiny 2. TAF, tedy uskupení určenému k podpoře invazních vojsk. 13. 1. téhož roku přebral velení 310. perutě S/Ldr H. Hrbáček, DFC a pod jeho velením začala jednotka od 20. 1. přebírat nové a moderní Spitfiry LF.Mk.IXC. Po dokončení přezbrojení se celý útvar přestěhoval 20. 2. 1944 na svou novou základnu Mendlesham v Suffolku, odkud začal opět doprovázet Maraudery nad Francii a Belgii. Nesetrval zde však příliš dlouho, neboť již ve dnech 3.- 4. 4. 1944 došlo k jeho přesunu na polní letiště Appledram v Sussexu. I odtud podnikala 310. peruť se 134. wingem útočné sweepy nad Francií, k nimž se záhy přidružila i další činnost - střemhlavé bombardování vybraných cílů ve Francii, jako například železničních křižovatek, odpalovacích ramp zbraní V1 (tzv. Noballs) aj. Dne 21. 5. 1944 se peruť účastnila masového úderu proti pozemním cílům v Normandii a utrpěla přitom těžké ztráty - tři její Spitfiry byly sestřeleny flakem a ztraceny i s piloty, včetně velitele peruti. Na jeho místo nastoupil S/Ldr. V. Raba. Invazní období znamenalo pro 134. čs. wing i jeho perutě značné vytížení. Jen za červen 1944 310. peruť vykonala převážně v rámci hlídek nad bojištěm v Normandii celkem 626 bojových startů (přípustná norma činila 480 startů) a sestřelila tři Fw 190. V té době (od 13. 6.) začala přebírat i novou výzbroj v podobě Spitfirů LF.Mk.IXE, s nimiž se 22. 6. přesunula do Tangmere a pak ve dnech 28.- 29. 6. 1944 operovala také z kontinentálního letiště B-10 u obce Plumentôt poblíž Caen.
Po vynětí 134. čs. wingu ze sestavy 2. TAF a po jeho přeřazení k ADGB v důsledku nedostatku záloh (došlo k tomu 3. 7. 1944) se 310. spolu s ostatními čs. perutěmi přesunula do Lympne v Kentu do oblasti 11. skupiny ADGB. Tam byla přezbrojena na Spitfiry F.Mk.IX. Během týdenního pobytu v Lympne prováděla jak doprovody Lancasterů a Halifaxů nad Francii, tak se i podílela na potírání bezpilotních střel V1, z nichž čtyři sestřelila. 11. 7. 1944 byla odeslána na odpočinek do Digby v hrabství Lincolnshire v oblasti 12. skupiny ADGB, kde přebrala vysloužilé Spitfiry LF.Mk.VB. její část byla detašována také v Hutton Cranswicku v Yorkshiru. jedinými útočnými akcemi podnikanými perutí v tomto období byly "Rangery" nad okupovaným Nizozemím. Při jednom z nich, provedeném 8. 8. 1944, dvojice pilotů sestřelila na německo- nizozemských hranicích noční stíhací Do 217. Jak se ukázalo, bylo to nejen poslední vzdušné vítězství nad letouny Luftwaffe u 310. peruti, nýbrž i poslední sestřel letadla provedený čs. letci na západním bojišti.
27. 8. 1944 se 310. peruť vrátila na jih a byla umístěna na základně North Weald v Essexu, kde převzala Spitfiry verze F.Mk.IX. Od té doby až do konce války podnikala takřka výhradně dálkové doprovody Lancasterů a Halifaxů na cíle v Nizozemí, Francii, Belgii a především v Německu. Ve dnech 17.- 26. 9. 1944 se rovněž podílela na vzdušné podpoře operace "Market Garden" v Nizozemí. To byl už (od 15. 9.) v čele jednotky její poslední válečný velitel S/Ldr J. Hartman. ke vzdušným bojům s letouny Luftwaffe v závěru války docházelo jen ojediněle. Dne 29. 12. 1944 se s týmiž úkoly přesunula na svou poslední válečnou základnu v Manstonu v hrabství Kent. Protože s postupující frontou se vzdalovaly i cíle náletů Bomber Command od základny čs. wingu na britských ostrovech, užíval útvar ke svým akcím i předsunutá polní letiště na kontinentě, např. B-65 Maldegem, B-67 Ursel, B-86 Helmond či B-90 Petit Brogel. Poslední významné akce na západní frontě, operace "Varsity" (spojenecké překročení Rýna) se účastnila 310. peruť 24. 3. 1945. Závěrečný doprovod Lancasterů a Halifaxů, které bombardovaly stále ještě odolávající pobřežní baterie ve Wangerovge na Fríských ostrovech, provedla 25. 4. 1945.
Po ukončení války očekávala sovětské povolení příletu do vlasti a čas si krátila především simulovanými souboji s americkými Mustangy a Thunderbolty. Při jedné z takových příležitostí se 15. 6. 1945 srazily nad mořem u Suffolku dva její stroje. Zatímco z prvního pilot vyskočil padákem, druhý letec zahynul. W/O J. Landsman se tak stal posledním čs. stíhačem padlým ve službách RAF za II. světové války. Před návratem domů byl celý wing přezbrojen na Spitfiry LF.Mk.IXE, zakoupených čs. vládou pro nově budované letectvo v Československu. S těmito stroji se 310. peruť vrátila spolu s 312. a 313. perutí dne 13. 8. 1945 do Prahy. Na Ruzyňském letišti však setrvala jen do 14. 9., kdy došlo k jejímu přesunu do Kbel. Dnem 15. 2. 1946 přestala de iure existovat jako jednotka RAF. Z její podstaty byly však ve Kbelích zformovány dva stíhací pluky č.10 a 12, které byly základem pro budovanou 1. leteckou divizi čs. letectva.
Během své pětileté válečné existence se 310. čs. stíhací peruť stala nejdéle existující a také nejúspěšnější československou stíhací jednotkou v RAF. Vykonala 9027 bojových vzletů a nalétala 15673 operačních hodin. Ve vzdušných bojích jí bylo přiznáno 54 a ½ jistých sestřelů letounů (plus 4 střely V1), 20 sestřelů pravděpodobných a 32 poškozených. V jejích řadách se vystřídalo celkem 166 pilotů, z toho 158 Čechoslováků, 7 Britů a 1 Polák. Bojové úspěchy byly zaplaceny 31 padlými piloty a 4 zajatými. Do svého erbu vetkla "tristadesítka" českého lva s heslem "WE FIGHT TO REBUILD" (Bojujeme, abychom znovu vybudovali). Motto, které její příslušníci naplnili vrchovatou měrou.
Zdroj:
Článek autorů Jiřího Rajlicha a Dr. Jiřího Sehnala, otištěný v 7. čísle časopisu Historie a plastikové modelářství, ročník 1992
29. července 1940 byl k 311. peruti převelen S/Ldr Percy Charles Pickard a mj. byl zodpovědný za pilotní výcvik a přípravu perutě k operačnímu nasazení. Při přeškolení na wellingtony se Pickard rozhodl, že povolá nejdříve nejzkušenější piloty, které co nejrychleji vycvičí. Za pomoci tlumočníka vysvětlil příslušníkům perutě svůj záměr a požádal letce s největším náletem hodin, aby se mu přihlásili. Netušil, že jazykový problém v tomto případě způsobí řadu problémů.
Mezi prvními byl kapitán Josef Šnajdr s tvrzením, že má nalétáno 2000 hodin. To udělalo na Pickarda dojem a tak si Šnajdra vybral pro demonstraci toho, jak rychle lze přeškolit pilota na nový typ letadla. Pickard nepředpokládal výraznější problémy, wellington měl pověst hodného, dobře ovladatelného letadla. Po velmi pomalu provedeném seznámení s přístroji v kabině nastartoval Pickard motory a s veloušem bez otálení vzlétl. Ze svých zkušeností věděl, že za 2 až 3 hodiny je průměrný pilot s letadlem schopen letět. Pickard se ale přepočítal, Šnajdrovi říkal familiérně Joe a očekával, že údajně nejlepší žák se úkolu zhostí s přehledem. Šnajdr měl ovšem při prvním letu problémy letět přímo a udržovat výšku a alespoň zklesat na přistání. Byl však tak překvapen, že Šnajdrovi řízení sebral a s letadlem přistál. Přikládal to však odlišným podmínkám, jazyku, jinému letadlu. Prostě všemu možnému, nezdálo se mu možné, aby pilot s 2000 hodinami takto létal.
Po dalších dvaceti hodinách však Pickardovi došla trpělivost. Nechal si zavolat tlumočníka a Šnajdra pořádně sjel: "Jak mi může člověk, který není idiot, říct, že nalétal dva tisíce hodin a pak létá jak ožralý námořník i po dvaceti hodinách tréninku na tom nejjednodušším letadle? Jste k ničemu, k nepoužití!" Po tomto kartáči Šnajdr nasadil všemu korunu, usmál se a lámanou angličtinou řekl: "Já nebýt pilot, pane. Já pozorovatel, dva tisíce hodin pozorovatel!" Pickard však nerezignoval a rozhodl se, že ze Šnajdra udělá pilota stůj co stůj. A udělal, ba dokonce z něho byl jeden z velitelů 311.
Příště: První bojový let kapitána Šnajdra - taky docela sranda
Zdroj: Alexander hamilton: Křídla noci. Plzeň 1996
Po zařazení 311. perutě mezi operační jednotky míval ve zvyku Charles Percy Pickard provést s novými piloty let nad území nepřítele. Řízení se aktivně neúčastnil, pouze se "vezl" a byl k dispozici v případě problémů. Když byl na řadě Josef Šnajdr, Pickard si svého "nejlepšího" žáka pochopitelně nenechal ujít. Cílem byl Berlín.
Start a stoupání nad kanálem probíhaly bez potíží a Pickard začal dřímat, když ho v interkomu probudilo Šnajdrovo volání: "Landing! Landing!" Pickard se vydal do kokpitu zjistit, co se děje a tam ho ovanul mrazivý závan. Šnajdr zapomněl před vzletem zkontrolovat boční okno na své straně a to se poroučelo do mořských vln.
Šnajdr, spatřiv Pickarda, hulákal: "Přistání! Landing!" a ukazoval na zející díru, lterou do kabiny proudil ledový vzduch. "Na Berlín, na Berlín!" křičel Pickard a ukazoval před sebe. Šnajdr pochopil, že nemá šanci, než pokračovat dál. Během akce natolik ztuhnul, že ho po přistání museli z letadla vynést a poté strávil měsíc v Torquay, aby se zotavil z omrzlin.
Ještě jedna zajímavost: Šnajdr si vzal sestru ženy Charlese Pickarda a stali se tak švagři.
Nedavno jsem v teto sekci vyvesil kviz o welingtonech 311. perute, ktere padly do rukou Nemcu nedotcene. Jednim z nich byl i letoun s imatrikulaci KX-T pod velenim tehdy Sgt. Petra Uruby.
Petr Uruba se narodil ve valasske obci Rusave. Po absolvovani mestanske skoly a vuyceni se obchodnim prirucim nakonec skoncil v roce 1935 coby dobrovolnik v ceskoslovenske armade a nastoupil do VLU (vojenske letecke uciliste) v Prostejove. Behem dvou let byl vycvicen na bombardovaciho pilota.
Po Mnichovu odchazi pres Polsko do Francie, kde vsak do boju nezasahl, stejne jako vetsina nasich bombardovacich pilotu. Po evakuci do Anglie stanul mezi zakladajicimi cleny 311. perute. O jeho nestastnem letu a "sestreleni" jsme se bavili ve vedlejsim vlakne. Az dodnes neni uplne presne vysvetleno, proc posadka udelala tak osudnou chybu v navigaci. Pro sgt. Urubu to vsak znamenalo anabazi po zajateckych lagrech, v roce 1944 odsouzeni k smrti pro velezradu a odboj proti vlastnimu statu (ostatne jako u jinych letcu), rozsudek vsak nebyl na natlak britske strany vykonan. Svou pout zakoncil ve znamem hrade Colditz, kde byl 16.4. 1945 osvobozen Spojenci.
Az do roku 1948 pracoval dale v armade. Po komunistickem prevratu byl na primy Reicinuv rozkaz odejit a donucen odstehovat se z Olomouce do rodne vsi. Pod stalym dohledem StB (jeho rodina musela po navratu do Olomouce v roce 1956 kazdy den v jednu hodinu rano rozsvecet cely byt, aby estebaci videli, ze neemigrovali) pracoval v delnickych profesich a svoji znalost peti svetovych jazyku mohl uplatnit tak leda ve slevarne. V roce 1963 byl castecne rehabilitovan a povolan zpet do armady, ze ktere nakonec definitivne musel odejit v case normalizace. Kompletni rehabilitace se dockal az po roce 1989, byl povysen na plukovnika a v roce 2006 obdrzel z rukou francouskeho prezidenta Jacquesa Chiraka Rad rytire Cestne legie. Petr Uruba zemrel letos 1. brezna coby nejstarsi zijici pilot 311. perute.
The Vickers Wellington was a British twin-engine, long range medium bomber designed in the mid-1930s at Brooklands in Weybridge, Surrey, by Vickers-Armstrongs' Chief Designer, R. K. Pierson. It was widely used as a night bomber in the early years of the Second World War, before being displaced as a bomber by the larger four-engine "heavies" such as the Avro Lancaster. The Wellington continued to serve throughout the war in other duties, particularly as an anti-submarine aircraft. It was the only British bomber to be produced for the entire duration of the war.
...seznam Spitfirů, které byly používány u 310., 312. a 313 stíhací perutě. Jsou tu i stroje, na kterých naši přiletěli domů a byly základem nového čs. letectva.
Díky za link, Joe...
